10. kapitola

03.11.2012 13:28

Lin se několikrát potkává s Martin. Jednou to odnese sníh a podruhé lanovka. Sab je vyruší při menší "šarvátce" venku. A na čem se to nakonec domluví na lanovce?

---

Okamžitě jsem se rozjela. Jela jsem rychle a bezhlavě, jako jsem jezdila celé dnešní dopoledne. Několikrát jsme se s Martinem minuli, ale do cíle jsem dojela první já. Chvíli jsem koukala nahoru na svah, ale Martin nikde. Už jsem měla docela strach, že se mu něco stalo, ale nakonec se přeci jen objevil. Sjel dolů a ohodil mě sněhem. Brýle jsem si posadila na helmu a usmála se na něj.

„Tak, a co mi řekneš teď?“ ptala jsem se s úsměvem na rtech.

„Že jsi vítěz,“ poznamenal. Sundal si snowboard a přešel ke mně. Lehce mě políbil na tvář. „Odměna pro vítězku. Na chatě si řekni o limču,“ poznamenal a mrknul na mě s úsměvem. Jen jsem přikývla a šla za ním. Při čekání, než na nás přijde řada, jsem se pokoušela přemýšlet, jak by asi závod dopadl, kdybych dneska nejezdila jako šílenec.

„Jsi nějaká tichá. Co se děje?“ ptal se.

„Nic. Jen mám hlavu plnou starostí,“ odpověděla jsem a sledovala sníh pod námi.

„Aha. A můžu ti nějak pomoc?“ Měla jsem největší chuť mu říct, že on způsobuje všechny ty starosti v mé hlavě, že kvůli němu jezdím jak šílenec. Měla jsem chuť, vmést mu všechno do obličeje a neřešit, že bude naštvaný nebo tak něco.

„Myslím, že ne,“ zvolila jsem diplomatickou odpověď a byla ráda, že s ním nemusím trávit další čas na lanovce. Byla jsem ráda, že s ním nemusím obecně trávit další čas, protože si nás akorát vyzvedával profesor, abychom jeli na chatu, že bude oběd a polední klid.

Na chatě jsem naštvaně vtrhla do pokoje a bouchla za sebou dveřmi. Věděla jsem, že tu budu první a tudíž sama, tak si to můžu dovolit. S jemnou mírou agresivity jsem se svlékala. Měla jsem chuť každým kouskem oblečení praštit. Po nějaké chvíli přišly ostatní holky a já musela nasadit klidnou a vyrovnanou tvář.

„Lin, co tě to napadlo?“ vyštěkla na mě Sabina a já na ni jen nechápavě vykulila oči.

„Co jsem provedla?“ ptala jsem se nechápavě.

„Závodila jsi s Martinem. Martin se o tebe bál! Prý jsi jela jako šílenec. Ty dneska asi opravdu nemyslíš?! A takhle to dopadá!“ zakončila Sabina a já si připadala jako malé dítě, které dostalo vynadáno za naprostou maličkost. Nakonec prst namířila na moje čelo a já nechápala, co tam vidí, protože jsem si nebyla vědoma toho, že by se mi něco stalo.

„No, tak jsem s ním závodila. Stalo se mi něco? Ne! Tak co tu tak urputně řešíš?“ ptala jsem se nechápavě.

„Proč?! Ty se ještě ptáš?! Třeba pro tohle,“ zavrčela na mě, zatáhla mě za ruku a dotáhla do koupelny před zrcadlo. Tam mi ukázala na malou ranku na čele a na tenkou linii zaschlé krve.

„No, tak jsem se asi někde škrábla. To je toho,“ odbyla jsem ji a šla se doobléknout.

„To je maličkost, uznávám, ale co kdyby se ti stalo něco horšího? Myslíš, že bys nad tím taky jen tak mávla rukou? Myslím, že ne! Tak se prober a buď zase normální!“ Sabina na mě skoro křičela. Já už raději neříkala nic. Neměla jsem nejmenší chuť něco řešit. Dooblékla jsem se a práskla za sebou dveřmi. Na oběd bylo ještě přeci jen brzy, tak jsem si naštvaně sedla na vrchol schodů a hlavu si položila na kolena.

„Děje se něco?“ z přemýšlení mě vytrhl Barčin hlas. Zvedla jsem hlavu a koukla na ni.

„Ne,“ řekla jsem opatrně a spíš tím přesvědčovala sama sebe, že se nic neděje. Barča si všimla mojí malé nehody na čele.

„Nechceš to ošetřit?“ zeptala se a ukázala na moje čelo. Já jen přikývla a Barča mě poprosila, abych šla s ní. Zvedla jsem se ze země a následovala ji do jejich pokoje, kde byla Lucka a Klárka. Obě mě vesele pozdravili, ale bylo na nich hodně vidět, že jsou unavené. Barča mě zavedla do koupelny. Já si sedla na záchod a ona se mezitím přehrabovala v toaletní taštičce. Nakonec vyndala malou lahvičku s dezinfekcí a náplast.

„Co se ti stalo?“ ptala se, když namáčela vatový tampónek do dezinfekce.

„Vlastně ani nevím. Venku se mi to nestalo, teda aspoň myslím, protože jsem nespadla. Možná jsem zavadila brýlemi nebo helmou, když si je sundávala,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou, protože jsem opravdu nevěděla, jak se to stalo. Po chvíli jsem sykla bolestí, jak se mi dostala dezinfekce do rány a začala čistit, což zapříčinilo bolestivé pálení.

„Ale prosím tě,“ zasmála se Barča. „Hele, je to pravda?“ zeptala se a otočila se pro náplast.

„Co jestli je pravda?“ zeptala jsem se, protože poslední dobou mi snad všichni pokládají otázky, na které neznám odpověď.

„Říká se, že jsi závodila s Martinem a že jsi vyhrála,“ objasnila mi. Nedokázala jsem si zvyknout na to, jakou rychlost mají v téhle třídě drby.

„Tak to jsi slyšela správně. Dali jsme si s Martinem závod a já vyhrála. Ačkoliv nevím, co s tím každý máte. Je přece normální, že si lidé občas užívají a blbnou. Nebo snad ne?“ podívala jsem se na ni s otázkou v očích.

„Tak to jsi dobrá,“ poznamenala. „Samozřejmě, je to normální, ale ne s Martinem, u kterého každý ví, že je svojí jízdou nebezpečný hlavně sám sobě. Docela se divím, že jsi ho dokázala předjet, protože se o to pokoušelo i několik kluků a nikomu se to nepovedlo,“ dořekla a přilepila mi na čelo náplast. Já si začala uvědomovat, do jaké situace jsem se díky tomuto kousku dostala.

„Byla to náhoda,“ řekla jsem zamyšleně. Nedokázala jsem přesně určit, jak velká náhoda to mohla být, protože dnes jsem jezdila jako sebevrah především já.

„Holky, jdete na oběd?“ zahučel na celý pokoj Ondra. Já se musela zasmát, protože tomu byly nějaké závody jedno. Hlavně, že bude mít plný žaludek. 

„Tak asi půjdeme, ne?“ mrkla na mě Barča. Já přikývla a vyrazili jsme na oběd…